Medickavbrne | Bloková výuka aneb naučila jsem se teda něco?

Nad tímhle článkem přemýšlím celou věčnost. Pořád mažu, co jsem napsala, a zase píšu znova. Střídavě v dobrém vzpomínám na super stáže, které se mi líbily, a vztekám se nad promarněným časem na jiných. Mám naši fakultu ráda a vím, že se snaží vyhovět připomínkám studentům, ale prostě někdy nefunguje všechno, tak jak by mělo...

Některé stáže by se ani neměly nazývat stážemi, jsou to jenom převlečené přednášky. Určitě jste si všimli, že tady nikdy nejmenuju vyučující, ať už ty dobré, nebo ty špatné. A když si stěžuju, tak je to většinou dost obecně a nehodlám na tom nic měnit. Ale teď musím být alespoň trochu konkrétní, to se prostě nedá. Ten vztek se ve mě kumuluje už od propedeutiky. Jinými slovy, ZATRACENÁ CHIRURGIE! Já nevím, čím to je, vždycky jsem si myslela, že chirda bude patřit mezi tu část medicíny, která se mi bude líbit víc než jiné. Nepatří a nelíbí, ale obávám se, že to není chirurgií samotnou, ale přístupem vyučujících. Velice nerada vztahuju špatné zkušenosti na celou skupinu lidí, ale ještě jsem nepotkala chirurga s dobrým přístupem ke studentům (čest výjimce, ženy-chirurgy nepočítám) a nějak ztrácím naději. A to je u mě dost neobvyklé. Dva semestry chirurgické propedeutiky a měsíc chirurgie ve mě zabily veškeré snahy o porozumění její duše. Vždycky když vzplál malý plamínek naděje a nadšení v mých očí, přijel nějaký chirurg s obří cisternou a nejen že všechno uhasil, ale pro jistotu po sobě nechal potopu. Co kdyby. Tak jsem to vzdala a odevzdaně odchodila oba semestry, protože jsem musela. Pamatuju si z té výuky jen pár bodů - prezentaci o páteři poznám během 2 vteřin, protože jsem ji viděla třikrát (červená, na začátku obrázek pána, který se zraní při výstupu z vany); na operace se koukat nemůžeme, protože by se spotřebovalo moc prádla (WTF?) a muselo by se to den předem nahlásit; na oddělení je málo pacientů s probíranou diagnosou, tak se radši koukneme na prezentaci, zase. Na klinice je hodně mladých lékařů a trochu mě mrzí, že tak rychle zapomněli, jaké to bylo, když byli na našim místech.

Na druhé straně pak stojí stáže z očního nebo ORL, které by mohly jít chirurgii příkladem. Přiznám se, že ani oční, ani ORL nebude můj šálek kávy, ale na stážích jsme si vyzkoušeli spoustu věcí, jak na sobě, tak na pacientech. V obou případech jsem se mohli jít kouknout na sály, v případě ORL i asistovat. Je to o to pozoruhodnější, když vezmene v úvahu, že sály očního a chirurgie mají stejný filtr a berete si oblečení ze stejného komínku. Oční má v nemocnici asi speciální výhody (hahaha). Na ORL nás zase museli málem prosit, ať jim jdeme asistovat a nemusí ty menší výkony provádět bez asistence. Většina nás se shodla, že ani oční, ani ORL není to pravé, ale alespoň nám ukázali, o čem zhruba daný obor je a nabídli nám možnost praxe mimo výuku, pokud máme o obor zájem.

Mezi další stáže, na které se těšte, protože jsou přínosné, patří  rozhodně infekční (budete psát do opravdové dokumentace a budete se muset podepsat jako MUC! A bude to tam natrvalo!) a diagnostické metody.

Takže naučila jsem se něco? Ano i ne. Nedělám si iluze o svých praktických dovednostech, ale někde jsem si opravdu mohla vyzkoušet vše, o co jsem měla zájem. Vím, že nám pořád všichni říkají, že praktické dovednosti doženeme během půl roku po nástupu do práce. Ale. Vždycky je tu nějaké ale. Tři roky jsem nedělala nic jiného než teoretizovala a nějak jsem doufala, že s tou praxi to bude od čtvrťáku alespoň 50:50. Trochu se děsím blížící se praxe z chirurgie, protože když jim řeknu, že mě nic nenaučili, tak se obávám, že mi nikdo neuvěří. Ale o tom zase jindy.