Paní doktorko!

Aneb jak se ztrapnit rychle, bezpečně a opakovaně.

Nevím, čím to je, ale nedávno jsem se nějakým zázrakem ocitla ve škatulce "paní doktorka". Za ty tři roky jsem zvyklá na všechny možné varianty oslovení od spolužáků, učitelů i pacientů. Hej ty, vy v tom modrém, kolegyně, sestři, slečno... vyberte si. Na všechny tyhle oslovení zareaguju. No ale v poslední době se přidalo oslovení paní doktorko. Má to však jeden háček. Prostě na to nereaguju. Vůbec, ani když to několikrát zopakujete...

Opět jsem měla možnost podívat se na operační sály, ale tentokrát jako anesteziolog-amatér. Abych vás uvedla do situace - tato stáž je dobrovolná, trvá jeden týden a výuka je stylem 1 student na 1 lékaře. To znamená, že kromě skvělé příležitosti něco skutečně vidět (protože vám necloní dalších 20 spolužáků), máte taky 1000 a jednu příležitost ze sebe udělat blbce. A to všechno dobrovolně!
Nevím, jak to chodí jinde, ale v Brně na sálech jsou všichni stejně modří a zásadně bez jmenovek a rozeznat profesora od sanitáře by nedokázal ani Sherlock Holmes. Hned první den se mi podařilo vyznamenat - a ani jsem na svoji chvilku "slávy" nemusela dlouho čekat. Ráno se mě ujala sympatická lékařka, navíc, jak se později ukázalo, se smyslem pro humor a zájmem mi něco ukázat a naučit (neodolatelná kombinace!). Už po 10 minutách různých instrukcí jsem jí musela připadat jako lehce mentálně retardovaná. Začala totiž slovy: "Paní doktorko, můžete..." Cítila jsem se lehce uražená, protože danou věc bych zvládla i já (ach, to ego), ale když žádala nějakou doktorku, tak jsem prostě pozorovala, co se bude dít. Daný pokyn byl vydán ještě dvakrát a já zadumaně čekala, která z těch tří přítomných se teda konečně uvolí to udělat. Když se ozvalo "paní doktorko, prosím vás můžete..." už asi po desáté, konečně mi to došlo! Ona celou dobu mluví na mě! Toliko k mému rannímu slibu nevypadat jako debil hned od začátku... Jak den plynul, vytvořila jsem si menší tik na toto oslovení a startovala jsem, co to šlo. Což, jak se ukázalo druhý den, nebylo zas až tak dobré. Druhý den jsem byla přidělena k jinému lékaři, taktéž sympaťák. Poučena z předchozího dne jsem byla perfektně připravená tentokrát opravdu zazářit. No a jak už to tak bývá, jak rychle jsem zazářila, tak rychle jsem zhasla... Pokyn zněl jasně - "paní doktorko,..." Vystartovala jsem rychlostí blesku a..... srazila se s doktorkou, které byl daný pokyn určen. Toliko k mému rannímu předsevzetí, že dneska už rozhodně jako debil vypadat nebudu... A do třetice všeho dobrého. Už jsem zmiňovala, že tam byli všichni modří? Ano, uhádli jste. Během týdne jsem několikrát zaměnila sestru/bratra/sanitáře/uklizečku za lékařku/lékaře a naopak. Cožpak o to, když povýšíte sanitáře na doktora, tak ho to spíš potěší, ale když degradujete profesorku...

Přes všechny škobrtnutí to byl bezva týden. Intubovala jsem, zaváděla flexily, viděla jsem "naživo" mozek, drbala jsem s anesteziology, pomrkáli jsme na sebe s chirurgy... Takže rozhodně neváhejte a klidně si tu anesteziologii jako povinně-volitelný předmět zapište.