Jde to se mnou z kopce. Moje tělo si začíná zvykat na pravidelný přísun kofeinu. Kdybych mohla, začnu si ho podávat intravenózně.
Člověk strašně rychle zapomíná. Vše, co jsem se kdysi pečlivě učila na přezkoušení z kostí, je fuč. Asi se to překrylo růžovofialovou barvou.
Každou středu přicházím na anatomii nadšená, jak jsem se všechno hezky naučila. A každou středu z ní odcházím s vědomím, že zase nic neumím a musím to dohnat.
Opět beru na milost naši knihovnu. Nic člověku neudělá lépe, než hodinka spánku na oranžovomodrém sedacím pytli. A dokonce na mne zbyla i deka. :-)
Délka koridoru vedoucí skrz kampus se aktivně prodlužuje, především tehdy, když nestíháte. Ať už ráno jdete pozdě, nebo odpoledne (opět) dobíháte na MHD, vždycky má alespoň o kilometr víc.