Letargie

Nějak jsem upadla do letargie a stále se nemůžu vyhrabat ven. Zkouškové mě nějak vyčerpalo, a prostě nedokážu dělat nic pořádnýho. Zlatá stará dobrá prokrastinace, tam jsem (když už nic) měla blbej pocit, že nic nedělám. Tohle jsem nedávno viděla na netu, a docela to vystihuje moji momentální situaci:

Dala jsem si novosemestrální předsevzetí - budu se učit včas (nejlépe průběžně), nebudu nechávat nic na poslední chvíli a pořídím si hodinky, abych nechodila pozdě. Zatím se snažím vyhrabat z hromady protokolů biochemických a částečně i fyziologických, které strašně zdržují. Kdybych je nemusela dělat, určitě už bych měla aspoň ty hodinky.

Stýská se mi po seminářích z anatomie - každotýdenní adrenalin z toho, že se blíží zkouška a já pořád nic neumím (jak se člověku může stýskat po stresu?). Často v knihovně pokukuju po prvácích s atlasem. Měla bych ho zase otevřít a s láskou si prohlídnout skvrny od kafe a potu.

Něco pozitivního na konec - už jsem nakoukla do nemocnice. Mám za sebou jakýs takýs úvod do ošetřovatelství (12 h) a na základě tohoto nic se budu v létě 14 dní tvářit, že jsem děsně šikovná medička-sestřička a že rozhodně nebudu patřit mezi ty lékaře, kteří neumí vzít krev a píchnout injekci. Hahaha. Byla jsem se dobrovolně upsat v naší místní nemocnici na chirdu, tak jsem zvědavá, jestli je nerozhodí moje (ne)znalosti. Začínám trénovat aspoň úsměv. :-)

No nic, jdu se zase plácat v té letargii...